BALKÁN 2005
Před odjezdem:
Letos jsem naposledy vyjel na delší cestu na Balkán, čímž jsem zakončil seriál poznávání této zajímavé části Evropy. Poprvé jsem však nejel veřejnou dopravou, ale autem. Na mé stránky, které shodou okolností čtete, zareagoval koncem roku 2004 David z Jižního Města. Sešli jsme se a zjistili, že máme stejné představy o cestování a domluvili se, že v létě uděláme okruh po Balkánu. Řekl ještě kamarádovi a začali jsme domlouvat podrobnosti. Zlatým hřebem mělo být Kosovo, ale to jsme z bezpečnostních důvodů vynechali. Stejnou dobou, co jsme odjížděli, vybuchly totiž v Prištině nějaké bomby. (I když to není jediný důvod (viz níže), protože o týden později vybuchly bomby v Londýně a také by mě to neodradilo od návštěvy tohoto velkoměsta.) I tak to byla zajímavá zkušenost projet Balkán autem. Vyrazili jsme tedy ve složení David (1. řidič), jeho kamarád (2. řidič) a já (navigátor).
1. den (24.6.): Odjezd a jízda přes Slovensko a Maďarsko
David pro mě na ubytovnu ve Střešovicích přijel okolo 17. hodiny. Poté jsme vyrazili po dálnici na Brno. Poblíž Devíti křížů jsem si dal poslední točené české pivo, David ne, protože řídil, a vyrazili jsme přes noc přes Bratislavu, Budapešť a Szolnok do Rumunska. Slovensko jsme se rozhodli projet bez dálniční známky, což se nám málem vymstilo, ale naštěstí byl celník na slovensko-maďarských hranicích v dobrém rozpoložení a jen nad námi mávl rukou. V Maďarsku jsme si známku raději koupili.
2. den (25.6.): Izvoru Crişului, Sighişoara, Lac Bâlea
Ráno jsme přejeli maďarsko-rumunské hranice a přes Oradeu dojeli do Izvoru Crişului, kde se prodávají lidové výrobky.
Pojedli jsme k snídani rozteklé fidorky a pokračovali přes Cluj-Napoca a Turdu do Sighişoary. Zde jsme navštívili hrad a rodný dům knížete Drákuly blízko náměstí. Po natankování benzínu pokračovala cesta zkratkou po vesnické silnici a přes město Fagaraş do pohoří Fagaraş silnicí Transfagaraşan k jezeru Lac Bâlea, které se nachází tak vysoko, že zde člověk i v červnu potká lyžaře. Po koulování jsme se rozhodli pokračovat tunelem pod nejvyššími vrcholy, ale tunel vypadal pustě. Přesto jsme doň vjeli. V naprosté tmě a mezi strašidelnými ledovými stalagmity jsme se dokodrcali až na konec tunelu, kde byla zavřená vrata a za nimi sněhové závěje. Nezbylo nám, než se vrátit. Dojeli jsme se tedy na hlavní a pokračovali směr Rimnicu Vîlcea. Tam jsme nestihli dojet, ale zapíchli jsme to v údolí řeky Oltu, kde jsme přespali.
3. den (26.6.): Curtea de Argeş, Arefu, Bukurešť, Mamaia
Ráno jsme vyrazili do Arefu a po cestě se stavili v Curtea de Argeş na tržišti a u jednoho z nejstarších kostelíků v Rumunsku.
Ves Arefu jsme sice našli, ale po údajném Drákulově hradu zde nebylo ani památky. Domorodci nás posílali od čerta k šajtánu (neboli ďáblu), tak jsme to radši vzdali, abychom stihli prohlédnout Bukurešť. Ještě jednou jsme zastavili v Curtea de Argeş a nakoukli do kostela, kde právě k našemu zděšení probíhal pohřeb. Pak jsme došli k soše knížete Besaraba, podle něhož je pojmenována Besarábie a dojeli do Bukurešti. Zde jsme zastavili u parlamentu, vítězného oblouku a prezidentského paláce, u něhož jsme jeli na červenou, kterou jsme přehlédli. Netrvalo dlouho a zastavil nás policajt a chtěl nám dát pokutu alespoň 2 miliony lei, což jsme nakonec usmlouvali na 1 milion lei (1000 Kč) a přátelsky jsme s ním rozloučili. (Naštěstí to byla jediná pokuta za celou cestu.) Vyjeli jsme po dálnici na Constanţu, ale po pár kilometrech dálnice skončila a my museli dojet po obyčejné silnici a zamířili jsme přímo do Mamaie. Pustili nás do ní dokonce bez poplatku, protože jsme neměli drobné v místní měně. Ubytovali jsme se v kempu u pláže těsně před půlnocí a po pozdní večeři zalehli. Ještě jsem si neodpustil políbit okoloskákající žábu. První déšť.
4. den (27.6.): Mamaia
Odpočinkový den. Abychom dohnali spánkový deficit a nabrali síly na další dny, rozhodli jsme se strávit tento den na pláži poblíž kempu. Zapomněl jsem se namazat (na povrchu, ne uvnitř!) a tak jsem se brzy spálil. Odpoledne jsme zašli do směnárny, na poštu a ochutnali místní jídlo - vepřové na žampiónech a k tomu něco jako kuskus. Dojedli jsme se pár kousky čevapčiči. Večer jsme ještě popili místní pivo.
5. den (28.6.): Mamaia, Constanţa, Balčik, Nesebăr, Sozopol
Ráno jsme vyrazili do Constanţy - navštívili přístav, sochu Ovidia,
jenž zde byl ve vyhnanství, ale od návštěvy mešity nás odradilo vysoké vstupné. Poté cesta pokračovala přes rumunsko-bulharské hranice do Balčiku s botanickou zahradou a orientálním letohrádkem, dále Nesebăru, asi nejhezčího městečka na bulharském pobřeží až do Sozopolu, kde jsme si koupili grundle a přespali v místním kempu. Před spaním jsme si dali ještě pár Zagorek (místní pivo). Druhý déšť.
6. den (29.6.): Sozopol, Sofie
Ráno jsme se stavili na pláži v Sozopolu, abych zavzpomínal, kde jsem byl v šesti letech poprvé u moře a vydali se přes celé Bulharsko do Sofie.
Kousek za Burgasem se nám podařilo vjet do díry a proto jsme museli vyměnit poškozené kolo. V Sofii jsme navštívili chrám Alexandra Něvského, jenž byl postaven jako poděkování Rusku za osvobození od Turků a sešli se s Davidovým kamarádem Filipem, konzulem z české ambasády. Poradil nám autoservis, ve kterém nám opravili kolo a hostel, ve kterém jsme se ubytovali. Potom jsme navštívili centrum - sochu svaté Sofie, mešitu a kostelík a později s Filipem zašli do Českého klubu na jídlo a Staropramen. Bohužel zde končili relativně brzy, tak jsme se přesunuli do jiné hospody, kde čepovali Starobrno. (U nás bych to nepil, ale v Sofii bylo každé české (i moravské) pivo dobré...) Celou dobu nás Filip informoval o životě a zajímavých místech v Bulharsku. Třetí déšť.
7. den (30.6.): Sofie, Rilský monastýr, Soluň
Ráno jsme navštívili Filipa na ambasádě a vydali se k Rilskému monastýru s nádherně vyzdobeným kostelem.
Prodávali zde mniši dokonce svěcenou vodu na pití. Přes Kulatu jsme se dostali do Řecka a zastavili se v Soluni. Strčili jsme ruce do Egejského moře, prohlédli si Bílou věž a sochu Alexandra Makedonského na nábřeží a pěší zónu v centru. Připomněl jsem si, jak jsem se zde potuloval před třemi lety po návštěvě Albánie bez peněz a bez jídla. Pozdě odpoledne jsme se vypravili směrem k Ioannině, kam jsme nedojeli a přespali u říčky v pohoří Pindos. Místo to bylo docela strašidelné - kuňkaly tam žáby, světlušky nesvítily, ale blikaly, takže jsem pojal podezření, že se jedná o džiny, a v křoví pořád něco (nebo někdo) šustilo. Ke všemu kolem projížděli policajti a kamióny. Ale aspoň se nám v říčce vychladily Zagorky!
8. den (1.7.): Ioannina, Igoumenitsa
Odpočinkový den. Ráno jsme si u nejbližší pumpy dali snídani s ledovou kávou a dorazili do Ioanniny.
Navštívili jsme pevnost odbojného Aliho Paši Tepelenského s medresou a mešitou, ve které jsem navštívil městské muzeum, a centrum. Sochu Aliho Paši jsme bohužel nenašli. Ještě jsme nakoupili v místním supermarketu - jako suvenýr jsem pojal Retzínu - bílé víno s pryskyřicí. Cestou do Igoumenitsy byla přestávka na motýly a na kobylky. Igoumenitsou jsme jen projeli a zakotvili na pláži s neuvěřitelně teplým Jónským mořem. Poté jsme si našli místo na spaní uprostřed bažin, abychom ušetřili za kemp. Zašli jsme však do kempu na večeři a málem nás sežrali komáři. Číšník sice přinesl nějaké vykuřovadlo, ale příliš nepomohlo. Ráno jsme vypadali jak po neštovicích! Než jsme ulehli, ještě nás stačila očuchat liška. Dobrou noc nám ale nedala...
9. den (2.7.): Igoumenitsa, Ksamil, Saranda, Syri i Kaltër, Tepelenë, Ersekë
Po probuzení, kdy na nás pražilo slunce, až z nás lil pot, jsme si prohlédli nábřeží v Igoumenitse a přejeli řecko-albánskou hranici.
Cestou jsme si ještě pohladili želvičku, jež nám přecházela přes cestu. Projeli jsme "hygienickou louží", zaplatili 10 euro na osobu vstupní poplatek a byli varováni, že se druhý den v Albánii konají volby. Vyjeli jsme po příšerné kamenité "silnici" do albánského vnitrozemí a první (doslova!) auto, jež nás míjelo, byli Pražáci. Podělili se s námi o zážitky a my dojeli přes přívoz u Butrintu do Ksamilu, kde jsme se vykoupali v Jónském moři. Další zastávkou byla Saranda, perla albánské riviéry, kde jsme u veksláka směnili peníze. Veksláci na ulici jsou v Albánii běžným jevem a nejedná se o žádnou černotu. Většinou na ně dohlíží místní policajt. Navíc mají výhodnější kurz než banky a jejich služby doporučují i knižní průvodce. David si splnil sen, když si koupil červené tričko s černou orlicí - barvy albánské státní vlajky. Po obědě na promenádě jsme vyrazili k Modrému oku (Syri i Kaltër), silné krasové vyvěračce při cestě do Gjirokastëru, která má tak silný výtok, že se v ní nedá utopit. To nám předvedl místní mladík, jenž do ní skočil a hned byl vyvržen zpět na hladinu. Vydali jsme se na cestu do Korçi a stavili se v Tepeleně, kde je vytoužená socha Aliho Paši Tepelenského.
Do pevnosti jsme z časových důvodů nezavítali a pokračovali směr Korçë. Krátce za Këlcyrou nás zastavili policajti, ale když zjistili, že jsme cizinci, bez okolků nás pustili dál. Jen jsme museli zhasnout světla, což jsme ovšem nepochopili. Učinili jsme malou přestávku na motýly a ještěrky a v Përmetu nakoupili chleba, sardinky a pivo na večer. Vyjeli jsme horami přes Leskovik do Erseky. Před Leskovikem jsme se málem stali nebožtíky - v zatáčce proti nám prudce vyrazil Řek a David strhl řízení tak, že jsme málem sjeli do propasti hluboké nejméně 50 metrů! Naštěstí to dobře dopadlo, ale Řek nás málem zmlátil a uklidňoval se ještě dlouho potom, co jsme odjeli. Pozdě večer jsme dorazili do Erseky a na náměstí sháněli hotel. Našel se muž, jenž nás odvedl na kraj města, kde jsme se za 8 euro na osobu ubytovali i se snídaní a ještě jsme popili pár piv značky Tirana na dobrou noc. Čtvrtý déšť.
10. den (3.7.): Korçë, Tirana, Durrës, Skadar
Dobře, že jsme byli v hotelu - celou noc totiž pršelo. Ráno byl v baru jiný číšník a hrozně se divil, že chceme snídani. Nakonec nám ale usmažil volská oka a uvařil čaj a kafe. Vyrazili jsme směr Korçë a cestou natankovali. Korçë nás docela zklamala. Údajně má přezdívku "Paříž Albánie" kvůli širokým bulvárům, ale nic úžasného jsme na ní nenašli. Nenašel jsem zde ani mešitu! Navštívili jsme tržiště a veksláka a vydali se silnicí přes Pogradec kolem Ochridského jezera za Prrenjas, kde jsme se naobědvali. Dostali jsme chuť na nějakého "peška" ("peshk" znamená ryba) a tak jsme zašli do restaurace, vedle které byl bazének s rybami a jednu nám vytáhli, upekli a naservírovali s baklažány. Cestou přes Elbasan do Tirany jsme zase potkali želvu. V Tiraně na náměstí jsme navštívili mešitu (byl jsem v ní už potřetí - před třemi lety to byla první mešita, kterou jsem v životě navštívil) a roztomilý stařeček, který si nejprve četl v Koránu, nám ji rozsvítil a začal něco albánsky vysvětlovat a ukazoval při tom na nádherně vyzdobený strop. Naznačovali jsme, že chceme na minaret, což on po chvíli pochopil, ale vyvedl hochy (já zůstal dole) na balkón pro ženy, ale minaret byl zamčený. Kluci chtěli aspoň na balkón, což on odmítl slovy "jo, jo, jo!" (česky: ne, ne, ne!). Poté jsme strávili půlhodinku v internetové kavárně. Dočetl jsem se o výbuších v kosovské metropoli Prištině, ale před hochy jsem to takticky zamlčel. Nenápadně mířenými otázkami jsem se ujistil, že tuto zprávu nečetli. Ještě jsme se podívali na bývalou vilu Envera Hodži, ale když ji David fotil, voják s kalašnikovem na něj začal pískat, tak jsme radši naskočili do auta a jedinou albánskou dálnicí dojeli do Drače (Durrës). Koupil jsem jako suvenýr koňak Skanderbeg, ale fez (čepičku) kvůli drahotě ne. Vrátili jsme se kus po dálnici na Tiranu a ve vsi Vorë odbočili na Skadar. Cesta byla příšerná, ale ve městě Fushë-Krujë jsme se napojili na silnici z Tirany a rychle přes Lezhë - rodiště albánského národního hrdiny Skanderbega - dojeli do Skadaru, kde jsme se ubytovali přímo v centru v hotelu Rozafat docela levně. Končil zrovna den voleb a v hotelu měla sídlo lidová strana, takže tam bylo živo. Chystali jsme se k večeři, když náhle z minaretu na protější straně ulice zazněl ezán: "Alláhu akbar, Alláhu akbar , Alláhu akbar , Alláhu akbar, ašhadu an lá iláha illá ´lláh, ašhadu an lá iláha illá ´lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu ´lláh, ašhadu anna Muhammadan rasúlu ´lláh, hajja alá ´s-salát, hajja alá ´s-salát, hajja alá ´l-faláh, hajja alá ´l-faláh, Alláhu akbar, Alláhu akbar, lá iláha illá ´lláh." Vyběhl jsem z hotelu do mešity a stihl přesně začátek noční modlitby "salát al-išá´". Muezin se zdravil se všemi u vchodu, ale mě neznal, tak mi začal něco albánsky vykládat, ale naštěstí již nadešel čas modlitby a musel hovor přerušit. Po modlitbě jsem se ihned vrátil do hotelu a najedl se konzervy z uzeného masa a zapil to pivem. Krátce nato jsme usnuli spánkem spravedlivých...
11. den (4.7.): Skadar, Ulcinj, Stari Bar, Sutomore, Petrovac, Budva, Bečići
Ráno jsem se poprvé po týdnu oholil. Večer v mešitě jsem prostě musel působit stylově!
Vyměnil jsem u veksláků peníze, abychom mohli zaplatit hotel a vyjeli jsme směr Kosovo. Silnice byla hrozná a lidé, kterých jsme se ptali na situaci v Kosovu, jen nevěřícně kroutili hlavou, proč tam chceme jet. Chlapcům se tam přestalo chtít jet a já po čase rezignoval. Silnice, vzhledem ke svému technickému stavu, také nevěstila nic dobrého. Navíc bylo už v Praze dohodnuto, že pokud se vynechá Kosovo, navštíví se Ulcinj - černohorské město, kde žije albánská menšina. Zahlédli jsme zdáli jednu z přehrad na Drinu a v nejbližší vsi se rozhodli nepokračovat. Vrátili jsme se tedy lepší cestou do Skadaru - po cestě jsme bohužel přejeli asi dvoumetrového hada a zastavili na motýly a na krávu. Za chvíli přišla ke krávě starší žena oblečená v typickém severoalbánském kroji, tak jsem neodolal a s oběma jsem se nechal vyfotit. Přejeli jsme albánsko-černohorské hranice, navštívili Velkou pláž (bez koupání) a město Ulcinj. Ve městě je pár mešit a pevnost. Tam nás oslovil místní hoteliér, že nás zve na rakiji. Usadil nás na terase s výhledem na moře a říkal, že mu patří zdejší hotel za pět euro na noc. Jeho syn nás obsluhoval. Nakonec jsme si dali i pivo, ale ochutnávku mořských živočichů jsme z časových (i finančních) důvodů odmítli. Říkal také, že navštívil Čechy ještě za Československa a že je Albánec. Tak jsem se s ním rozloučil "mirupafshim" (albánsky "nashledanou") a kolem českého informačního centra jsme došli na poštu, odkud jsme poslali pohledy. Vedle ní prodávali výhodně víno Vranac, jež jsem si hned koupil. Oficiálně je označováno za černé víno, nikoli červené.
Další zastávkou byl Stari Bar s pevností a 2000 let starým olivovníkem zvaným "Stara maslina". "Maslo" totiž znamená olej - jako v ruštině - a "maslina" je tedy doslova "olejnatý strom". Jen co jsme došli ke stromu, zjevila se babka a snažila se nám prodat olivový olej, údajně z tohoto olivovníku. Kšeft jsme jí neudělali... Přes Bar jsme se přemístili do Sutomore. Původně jsme se zde chtěli i vykoupat, ale nakonec jsme jen prošli korzo a chlapci nakoupili levná CD. Vykoupali jsme se při západu slunce v Petrovaci. Po návštěvě zdejší pevnůstky jsme dojeli do Budvy, kde jsme se měli sejít s Davidovým kamarádem Milošem - napůl Srbem a napůl Slovákem. Bohužel se neozval, tak jsme nejprve sháněli zdejší autokemp - nebyl k nalezení, pak nocleh v privátu - byl moc drahý, až jsme dojeli do Bečići, kde jsme se načerno ubytovali v kempu. Zavrhli jsme drahé pivo v hospodě a koupili si každý dvoulitrovku místního piva značky "MB". Po večerním deštíku (v pořadí pátém za 10 dní!) jsme se uložili ke spánku. Nad černohorskými horami se však celou noc blýskalo a hřmělo.
12. den (5.7.): Bečići, Budva
Ani ráno si nás nikdo z personálu v kempu nevšiml. Rozhodli jsme se totiž nevyjíždět celý den a nechat auto na místě. Vykoupali jsme se, naobědvali, prošli po korzu, zase vykoupali a večer zajeli hromadným taxíkem do Budvy. Po prohlídce historického centra a korza jsme se vrátili do Bečići. Popili "embéčko" a Nikšićko a pozdě večer nás ještě navštívil Davidův kamarád Miloš, s nímž jsme se měli vidět už o den dříve. Po jeho odjezdu jsme šli spát.
13. den (6.7.): Bečići, Sveti Stefan, Cetinje, Igalo, Dubrovník, Neum
Svátek mistra Jana Husa - ale lidé se chovali, jako by snad ani žádný svátek nebyl. To je zvláštní, že? Za brzkého jitra, ještě před započetím úředních hodin, jsme opustili kemp a vydali se směr Sveti Stefan. Ten jsme si prohlédli jen zdáli, kvůli drahému vstupnému, a pokračovali do staré metropole Cetinje. Ta mě celkem zklamala - kromě tří historických budov se zde nic zajímavého nenachází.
Vyjeli jsme horskou silnicí pod horou Lovčen k Boce Kotorské a podél ní do Igala, kde jsme se ještě před vjezdem do drahého Chorvatska naobědvali a natankovali benzín. K jídlu jsme si dali mé oblíbené "gravče na tavče", které znám z Makedonie. Jedná se o velice mastné velké bílé fazole pečené v keramické misce na grilu. Luštěniny - toť má láska! Po natankování jsme dojeli do Dubrovníku, kde nás napadlo zaparkovat u místního Hiltonu. David zde ukázal průkaz zaměstnance Hiltonu z Prahy a ušetřili jsme za parkovné nejméně 65 Kun (asi 260 Kč). Došli jsme do centra a prohlédli si jej. Po osvěžení u kašny jsme si s Davidem dali místní zmrzlinu a vrátili se k Hiltonu. Dále jsme pokračovali do Neumu, jediného přímořského letoviska v Bosně a Hercegovině. Jedná se o nejlevnější místo na bývalém jugoslávském pobřeží - v Bosně a Hercegovině je totiž dvakrát levněji než v Chorvatsku. Toho jsme hned využili a do sytosti se zde navečeřeli. Poté jsme popojeli ještě pár kilometrů do Chorvatska, kde jsme u obce Kremena přenocovali, neboť jsme nenašli kemp, jenž zde inzerovali. Slyšeli jsme jen občasné hlasy od moře a šplouchání.
14. den (7.7.): Mostar, Medići
Ráno nás vyrušil místní občan a sdělil nám, že stanujeme asi 300 metrů od kempu. Tak jsme pro jistotu sbalili a odjeli údolím Neretvy do Mostaru. Zde jsme si nejprve u nádraží dali k obědu "grah", což jsou fazole s uzeninou (zas ty moje luštěniny!) - servírka se nám při obědě zapřísahala, že uzenina není z vepřového - a vyšli směr centrum. Na pěší zóně jsme navštívili Karadžozbegovu mešitu, kde nás pustili na minaret všechny tři za jedno vstupné vzhledem k tomu, že jsme Češi. U tržnice jsme si sedli ke stolu s výhledem na most a já šel objednat pravou bosenskou kávu.
"Ima bošnjansku kafu?" ptám se číšníka.
"Ima!" odvětí k oboustranné spokojenosti. Stála jen Marku (16 Kč). Dělá se arabským způsobem (taky se dá sehnat jen u místních muslimů) - káva se nechá přejít varem v džezvě a naleje do hrnku s cukrem. Je černá jak noc, silná jak chlap a sladká jak láska - dle arabského přísloví. Nemohli jsme samozřejmě minout zdejší most, kde opět skákali místní jinoši za dobrovolný příspěvek do vod řeky Neretvy. Svlažili jsme v ní své končetiny a skrz bývalou frontovou linií došli k autu. Dojeli jsme přes Široki Brjag a Imotski na pobřeží do kempu u Medići, kde jsme se oficiálně ubytovali pod širákem. Večer jsme si koupili v místním obchodě pár piv značky "Ožujsko" a usadili se u stolu, u kterého hrál na kytaru místní Chorvat a poslouchalo pár Holanďanek a kromě nás ještě polský pár. S ním jsme se pak zapovídali a popili pár panáků whisky, až nás začal pokoušet šajtán, tak jsme šli raději spát.
15. den (8.7.): Split, Trogir, Karlovac
Ráno jsme zaplatili kemp.
Stál nás dohromady 143 Kun - asi 600 Kč! Připomněli jsme recepční, že by nám neměla počítat stan, neboť jsme spali jen tak pod širákem. Na to nám odvětila, že jsme zabírali místo na stan, za což platíme.
Tak jsme se s ní radši nehádali a vyrazili přes Omiš do Splitu, který jsme si prohlédli a pokračovali do Trogiru. Ten patří do UNESCO a má hezké centrum. Část města se nachází na pevnině a část na ostrově Čiovo. Poté jsme vyjeli směr Záhřeb, který jsme chtěli navštívit až druhý den, ale hodlali jsme přenocovat někde před ním. K našemu milému překvapení postavili na trase Šibenik - Záhřeb dálnici, takže jsme dojeli do Karlovace krátce po 19. hodině a nakoupili k večeři chleba, salám a nepostradatelné pivo. Vydali jsme se po staré silnici na Záhřeb a za jednou vesnicí se uvelebili k spánku.
16. den (9.7.): Záhřeb, Lublaň
Bohužel v noci tak lilo, že jsme museli ráno vylévat vodu ze stanu. Navíc jsme půl noci prospali v mokrých spacácích.
Za mírného deště jsme prošli centrum Záhřebu, jež se skládá z Kaptolu a Gradace. V Kaptolu jsme navštívili katedrálu svaté Bohorodice. V Gradaci u kostela svatého Marka se nám ztratil David, proto jsme došli k autu, kam po chvíli dorazil i David a vyjeli jsme přes chorvatsko-slovinské hranice do Lublaně. Slovinskou metropoli jsme prolétli v dešti. Po kebabu, jenž jsme si dali u černošského imigranta v podchodu poblíže centra, jsme se vydali k nábřeží s Plečnikovou kolonádou, která působí silně karlovarským dojmem. Je zde ale hrozně mrtvo. Nebo to bylo tím, že byla sobota odpoledne...? Při cestě na rakousku-slovinské hranice jsme utratili poslední tolary za minerálku a přes Klagenfurt a Štýrský Hradec dojeli k Vídni. Šestý déšť trval ze Záhřebu až do Prahy - což je přes 4 země!
17. den (10.7.): Příjezd do Prahy přes Rakousko
Přes noc jsme zdolali rakousko-české hranice, projeli Znojmem a zastavili na kafe u nejbližší benzínové pumpy. Cesta přes Moravské Budějovice se nám málem stala osudnou. David chtěl vybrat peníze u spořitelního bankomatu, kterýžto jsme objevili v Budějovicích na náměstí a při parkovacím manévru málem sejmul protijedoucí auto. Omluvil se a zaparkoval u bankomatu. Protijedoucí řidič se ale musel vzpamatovávat z šoku a vystoupil a namířil si to přímo k nám: "Ty vole, tys nás málem vymlaskl!"
"Omlouvám se!" děl David a vybral peníze. Cesta pokračovala jednou objížďkou přes Třešť, Jihlavu a po dálnici do Prahy, kam jsme dorazili po 5. hodině ranní.
Z auta jsem si vyndal suvenýry - řecké pryskyřicové bílé víno "Retzína", albánské pivo "Rozafat", albánský koňak "Skanderbeg" a černohorské černé víno "Vranac".
Šťastně jsem ulehl a spal až do třetí hodiny odpolední. Výlet se, až na Kosovo, bez větších problémů vydařil. Tím skončil balkánský příběh na pokračování. Příští roky budu poznávat jiné části Evropy a dá-li Bůh i světa.
Poznámky k výslovnosti:
ş čteme jako české š
ç čteme jako české č
ë čteme přibližně jako české a, proto slova končící ë skloňuji dle vzoru žena - např.: Ersekë bez Erseky
ţ čteme jako české c
â čteme jako české i
Dále upřednostňuji české tvary jmen (např.: Bukurešť, Drač, Dubrovník atd.).